NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Abych se přiznal, nová blackmetalová vlna uřvaných mladých pankáčů kázající své evangelium z hardcorových pódií mě v současnosti baví víc než třeba noví BEHEMOTH. Jedním z činorodých mladých živlů na této scéně jsou i liverpoolští WE COME OUT LIKE TIGERS, kteří do černého kovu vkládají tklivé houslové pavučiny, s ničím se neseroucí přímočaré crustové bouře i žesťová intermezza. Zatím jde pouze o nevybroušený polodrahokam, ale potenciál zde cítím velmi silný.
Kdesi jsem četl, že punk, hardcore a rock se mohou podávat v ušmudlané zvukové formě, ale metal by měl být vždy vypulírovaný do briliantového lesku. Zde to neplatí a je tomu tak dobře. Ke sklepnímu black metalu vlastně trochu špíny a prachu patří. Určitá neurvalost a hrubost, zde netradičně čouhá i z četných postrockových odboček. Spolu s obalem, u kterého si vždy vzpomenu na „Wildlife“ od LA DISPUTE, tato smečka jasně poukazuje na to, z jaké scény jejich černý kovový strom vyrůstá. Tomu vlastně odpovídá i živá prezentace, kterou jsem měl možnost dvakrát ochutnat na Rokycanském Fluff festu.
Výtku si dovolím mít snad jen k jediné drobnosti. WE COME OUT LIKE TIGERS od svého zplození před čtyřmi roky chrlí dle modelu „hlava nehlava“ jednu nahrávku za druhou, poplatně své mladické nerozvážnosti, ukvapenosti a nadrženosti. To by samo o sobě bylo v pořádku, já jen mám intenzivní pocit, že kluci nemají čas si s jednotlivými skladbami více pohrát. Dokáži si dost dobře představit, že pokud by se ustoupilo od určité aranžérské uspěchanosti a některé zárodky ještě dozrály, bude jejich tvorba i o několik levelů výše. Ale to jistě u této nadějné potentní smečky holobrádků přinese čas. Rozhodně si zde dovolím napsat jedno klišé: Zajímavý příslib do budoucna.
6,5 / 10
akosi som sa v tomto nenasiel. Par fajnych momentov, atmosferu to ma ale ...
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.